Poznámka: Rozhovory se všemi kandidáty vedl Radoslav Fikejz a byly vedeny tak, že řada z nich je ryze osobních, někdy vážných, jindy úsměvných.
Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život
Co se ti hned vybaví, když se mluví o Svitavách?
Je toho mnoho. Svitavy jsem si vybrala na celý život – takže domov, rodina, přátelé... v těch asociacích bych neměla zapomenout na náměstí, Ottendorferův dům, kostely... ale také Schindlerův seznam. A ten klid a kouzlo přírody kolem – lesy, Rosnička... udělám ti radost – třeba muzeum a jistě stadion.
Takže ti nic nechybí?
To přece tak není. Pořád máme co zlepšovat. Chtěla bych více zeleně ve městě, více stromů, více stínu, zvláště v těch letních parnech. Jsou místa zelená, která přímo vybízejí k odpočinku, ale jsou části města, na nichž těch možností se zastavit a vydýchat se moc není. No a já jsem ve věku, kdy oceňuji dostupnost lékařské péče, dostatek zubařů, lékařů, kvalitního nemocničního personálu... prostě: abych, až mi bude ouvej, nemusela jezdit kamsi do velkých měst. To, myslím, platí všeobecně. Dlouho jsem vnímala to, že kapacity – jak to říci – domova důchodců – dostatečné nejsou, ale blýská se na lepší časy. Ale co mě opravdu mrzí, je to množství aut kolem nás... a přes město.
Nemá asi cenu vypočítávat tvé aktivity – lidé tě znají ze sboru Dalibor, spojují si tě s prací pro handicapované a ty, kterým zkřížily cestu civilizační choroby...
Přestaň to vyjmenovávat... to bys mohl rovnou napsat, že jsem celý život dělala v mateřince...
A proč ne? Třeba sis vychovala voliče, co?
Ano, je to tak... a tu myšlenku, že mají volit Grmelovou, nesli s sebou od tří let... a pěkně dlouho. Myslím si, že někteří mí předškoláčci si na to, kdo je kdysi učil, ani nevzpomenou.
Ale vážně – děti, to je moje parketa. Za 45 let své praxe jsem „odchovala“ tisíce dětí. Děti dovedou potěšit, rozesmát, vytočit a někdy i rozplakat. Nicméně mě nabíjí velmi pozitivní energií. Nyní se těším, až budu moci „znevychovávat“ a rozmazlovat svoje vnoučata. A fakt je, že nedokážu být v klidu a jdu tam, kde je potřeba něco udělat. Takže ani neodpočívám.
A já jsem si myslel, že v důchodu je na všechno čas...
Počkej, ono tě to doběhne... teď je koncert, teď divadlo, zítra cosi, pak naše vendolská chaloupka, pak něco pro zdraví – třeba procházku. Potom jsou koníčci – tu mám knihu, tu je film... to se prostě nedá stihnout.
A na který film se ráda podíváš?
Pohádky... mám ráda dobré konce... a prvorepublikové filmy...
Zvukové, předpokládám...
Ty... kdybych tě neznala... a víš, že i třeba westerny? S dobrým koncem, kdy padouši dostanou na frak.
Říkali mi, abych ty rozhovory dělal seriózně, že je to důležité – tak proč chceš do komunální politiky?
Snad mohu říci, že mám známost místního prostředí a přesně definovaných problémů. Komunální politici jsou voličům nejblíže – hned si s nimi voliči mohou prodiskutovat z očí do očí, co bylo dobré nebo špatné. A logicky z toho plyne, že jsem si vybrala Sdružení pro město Svitavy. Jsou tam lidé mojí krevní skupiny. Odborníci ve svých profesích. Dokáží naslouchat, komunikovat, kritizovat a realizovat.
Co chceš změnit?
Ještě více naslouchat voličům, aby bylo město příznivým domovem pro všechny věkové skupiny, nejen sportovce ☺ To není výtka, ale pozornost si zaslouží všechny oblasti, zvláště ty sociální, dobrovolnictví... máme stále co rozvíjet. Důležité je, aby si každý uvědomil, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Být ohleduplný, předvídavý, nepočínat si s tím, že po mně potopa... Měli bychom být odpovědní nejen sami za sebe, ale i ve vztahu k ostatním. A měli bychom zůstat slušnými lidmi.
