Poznámka: Rozhovory se všemi kandidáty vedl Radoslav Fikejz a byly vedeny tak, že řada z nich je ryze osobních, někdy vážných, jindy úsměvných.
Vše, co potřebuji znát pro život, jsem se naučila ve svém rodném městě...
Aha... takže Robert Fulghum je zdroj inspirace?
Myslela jsem to jako parafrázi těch moudrých názvů jeho knih. Teď se snažím spíše poznávat o čem vlastně život je, jaký je, jací jsme my lidé, kteří ho žijeme...
Jednou, když jsme se spolu bavili, překvapilo mne, že jsi vášnivou tanečnicí...
No, vášnivou, teď už jsem spíše rekreační tanečnicí, i když vášeň v tanci mám ráda. Ve svých sedmi letech jsem se začala učit tanci. Moji taneční karieru ale brzy přerušila emigrace naší učitelky tance. Byl rok 1968. Ve stejné době musel přestat učit z politických důvodů i můj oblíbený a myslím, že i velmi dobrý, učitel hry na akordeon.
Takže dítko hudební múzou políbené... hm, ale s akordeonem se špatně tančí, co? Alespoň mně to moc nejde...
Z toho si nic nedělej, mně taky ne. Zkus to třeba s vějířem nebo závojem. Tanec mě baví, začala jsem znovu tancovat po 33 letech a dnes si mohu tancovat co chci. Nikdo mě nijak neomezuje. S potěšením sleduji, jak v posledních letech vyrostlo ve Svitavách mnoho šikovných tanečnic. A některé z nich dosahují skvělých výsledků a umísťují se na čelních místech nejen na mistrovství republiky, ale i na mezinárodních soutěžích.
Tanec je esteticky zvládnutý pohyb, že? Čili mohli bychom se oslím můstkem dostat do oblasti sportu...
Ano, sportu jsem se věnovala od dětství, vedli mě k tomu rodiče. Zkoušela jsem různé oblasti – rekreační cvičení na gymnastickém nářadí, okusila jsem i atletiku a nakonec skončila u basketbalu. Tady asi zafungovaly rodinné geny. Moje maminka se věnovala různým sportům, včetně skoků na padáku, ale hlavně byla členkou prvního svitavského basketbalového týmu, založeného v roce 1950. Zde začala historie basketbalu ve Svitavách. Já sama jsem působila mnoho let jako trenérka basketbalu u družstev žáků a dorostenců. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, jaký basketbal a s jakými výsledky se jednou bude ve Svitavách hrát. I z toho mám radost.
Jsi veskrze pozitivní člověk... copak tě nic nemrzí?
To víš, že ano. Mám radost z toho, jak se mé rodné město rozvíjí. Je mi pak ale trochu smutno, když čtu některá vyjádření svých spoluobčanů na facebooku. Jsou to vyjádření lidí, kteří neustále hledají na všem nějaká negativa. Měli bychom si vážit toho, co se nám podařilo ve městě vybudovat a zrealizovat, i když ne všechno se vždy daří podle našich představ a ne vždy je vše dokonalé. Mám radost, že v čele našeho města stojí dlouhodobě lidé, kteří mají své vize a představy o tom, jak Svitavy posunout někam dál a výš. A dle mého názoru zvolili správný směr a doufám, že v něm budeme moci pokračovat. A jsem vděčná i všem dalším lidem, kteří se svou prací a aktivitami ve volném čase na rozvoji města ve všech oblastech podílejí.
Častokrát se potkáváme u Vodárenského lesa... tedy zamilované místo?
Líbí se mi procházky Vodárenským lesem a parkem Patriotů. Pokud nenarážím na nepořádek, který tu lidé nechávají. Ale je toho víc, co se mi ve Svitavách líbí. Když jsme mluvili o sportu, tak třeba sportovní hala Střelnice. Pamatuji ještě tu původní tělocvičnu a mohu srovnávat. Líbí se mi, že zacvičit si můžeme i na posilovacích strojích v přírodě u rybníka nebo na krásném stadionu a ne zavřená v tělocvičně. Líbí se mi park Jana Palacha, a nejen akce, které se tam pořádají, ale i to, že si tam můžeme něco přečíst, aniž bychom si museli nosit knihy sebou. Líbí se mi kulturní a vzdělávací počiny, které nabízí Fabrika i to, že si lidé cestou do centra města mohou prohlédnout výtvarná díla nebo přečíst zajímavou báseň svých spoluobčanů, libí se mi, když si mohu zhotovit vlastní výrobek z kovu pod vedením šikovného pana kováře v dílnách, určených dětem, vybudovaných v prostorách muzea, líbí se mi, když vidím rozvoj v průmyslové zóně, který lidem přináší práci, když vím, že myslíme i na to, jak čelit možné budoucí hrozbě sucha a preventivně budujeme záchytné vodní nádrže, z nichž jedna bude sloužit i k rekreaci obyvatel, líbí se mi, že mám ve svém městě pocit bezpečí, a líbí se mi i to, že problémové věci, které nás obklopují, a kterým se prostě nelze vyhnout, je snaha řešit, líbí se mi...
Nechtěl jsem tě přerušovat. Je to takové zamilované a poetické vyznání městu...
Je toho ještě hodně, co bych mohla říct, ale je hodně i toho, co je potřeba ještě řešit a já vím, že na mnohé již existují reálné plány a představy, jak si poradit. Z toho všeho mám radost a věřím, že se budu mít z čeho radovat i nadále. Držím nám palce!
