Poznámka: Rozhovory se všemi kandidáty vedl Radoslav Fikejz a byly vedeny tak, že řada z nich je ryze osobních, někdy vážných, jindy úsměvných.
Jaké mám krédo? Abych řekl po pravdě, krédo není moje slovo. Je moc silné a silná slova mohou i ublížit. Takže já ho už dneska nemám.
To nezní moc optimisticky...
Ale je to tak. Mám věk na to, abych velká zvolání hodil za hlavu a těšil se tím, co právě prožívám, co ještě můžu, co mě právě baví. Že tady jako člověk mám ještě nějaký smysl, můžu někoho potěšit, jako doktor zbavit jiného bolestí, kterých se sám zbavit neumí. To se tak nějak trochu blíží tomu velkému slovu krédo. Nacházet radost ze života v malých krásách, se kterými se potkám. Teď a tady. V mládí jsem měl samozřejmě svoje krásné, vzdálené cíle. Jako každý…
Trochu tě znám, takže vím, že to myslíš zcela vážně...
K těm mým malým radostem, které mám, patří divadlo. To je to pravé místo, kde si může herec popovídat o životě s cizími lidmi. Přímo z jeviště a přitom jakoby mezi čtyřma očima. Divadlo je intimní prostor. Tam to jde. Přesvědčit je o něčem důležitém. O něčem, co mi nedá spát. Nenutit, jen nabídnout. Divák popřemýšlí a pak možná…Je to běh na dlouhou trať, ale je to takový trpělivý způsob přesvědčování… Na začátku, sedmdesátých let, kdy Céčko vzniklo, jsme hráli o tom, co nám tenkrát nejvíc chybělo. O svobodě. O svobodě, kterou nám tenkrát vzali. A lidé nás pozorně poslouchali. Naučili se velice rychle číst mezi řádky. Kritizovat přímo, na to jsme byli slabí. Ale lidé k nám do divadla chodili… I dneska hrajeme o svobodě, ale o svobodě zvolna mizející, kterou nám tiše berou velcí v pozadí. A hrajem o tom, aby si toho lidi všimli. I dneska k nám lidi chodí, ale už ne tolik. Ale žádný smutek. V Trámu žije dneska mnoho různých souborů, loutkářských i neloutkářských. A všechny hrajou. Taková nabídka programů ještě nikdy nebyla. Mám je rád. A těm mladým občas i trošku pomáhám radou. Svůj život ve svitavských divadlech nepřeceňuji, spíš se tím dnes už jen bavím a jsem rád, že to žije a že to bude žít.
Ale jsi realista, třebas s duší poetickou...
Já? Cítím se v duchu spíš tak trochu anarchistou, ale přece jenom je mi letos už 79 let. Ovšem dřív…No vlastně není to tak dávno, možná, že si vzpomeneš, to jsem byl ještě členem zastupitelstva. Tenkrát se vážně uvažovalo o tom, že v průmyslové zóně vznikne montovna pro čtyři tisíce pracovníků. Ve Svitavách nás nezaměstnaných nebylo dost, takže cizokrajných pracovníků. Už bylo vymyšleno, kde budou bydlet. Už si někteří mnuli ruce… A že to městu velice prospěje, budeme větší, posílí to rozpočet města... Moje argumenty byly, že Svitavy jsou zrovna tak veliké pro lidi, kteří tu už jsou. Vejdeme se do bazénu, k rybníku, na různá sportoviště, do nemocnice, ale taky do sportovní haly, kina i do divadla. Když sem přijdou čtyři tisíce lidí, kteří se s námi těžko domluví, bude víceméně konec klidných Svitav. Moje kritika byla drsná, dokonce jednoho, tenkrát vlivného lobbistu, který mě přesvědčoval o „výhodách“, jsem vyhodil z ordinace. Jenže můj hlas byl tenkrát slabý. Hodně slabý. Nebylo mojí zásluhou, že to tenkrát nakonec dobře dopadlo a slavná montovna stojí a vydělává jinde… Ale tenkrát, bych šel asi „do ulic“…
Počkej, vidím, že se nadechuješ... Jo, ještě bych rád něco dodal. Chtěl bych, aby Svitavy byly čistým, kulturním a bezpečným městem pro všechny. Chtěl bych, abychom si k sobě nacházeli cestu, myslím tím lidi mezi sebou... Aby ožily hospůdky, kavárny, čajovny, abychom se potkávali a mluvili spolu. Aby se obnovilo kouzlo spolkového života, bez politického hulvátství a urážek. A taky, aby se ve Svitavách stavělo to, co bude sloužit obyvatelům. Já vím, je to trošku idealistický pohled.
Já myslím, že všichni jsme v zajetí ekonomických čísel a růstu růstů...
To máš jako s nafukovacím balónkem z pouti. Je krásně kulatej, lítá, príma. Ale v jedné chvíli podlehne trendům a zatouží po růstu. Je to opojné. Ó, jak jsem úžasný, jak se to všecko daří. Jenže každý růst má své meze. Dříve nebo později…Mám rád balónky, které lítají. A co Svitava. Potřebuje růst? A potřebujeme polovinu polí žlutých řepkou a tu druhou půlku osetou kukuřicí?
To by asi bylo na dlouhé povídání...
Mám taky ten pocit. Hele, když chytám na našich jimramovských rybnících, nepotřebuju přinést domů desítky kaprů ročně... Mám rád malé věci, pár přátel kolem sebe, kytaru, housle, posedět, pozpívat... Fakt toho moc nepotřebuju.
Vyprávěl jsi mně, jak jezdíš Vysočinou, spíš u rybníků...
Připadá mi, že u nás je spousta míst, která jsem ještě neviděl. A tak to doháním. A stejně tak objevuju i historické Svitavy. Já si zpětně uvědomuju, že to město bylo pro mě bez historie... Jakoby se narodilo až s mým příchodem do Svitav v roce 1946. Dost známe dějiny Prahy, Brna, Olomouce a já nevím, čeho ještě, ale ne už vlastního města. Přitom by to mělo patřit k naší hrdosti.
Patříš k zakladatelům Sdružení pro město Svitavy... změnilo se?
Ta první generace pomalu zestárla a předala postupně zodpovědnost za to, co se podařilo, i za to, co se nepodařilo, těm mladším. A jsou tam pořád lidé velmi pozoruhodní. I Svitavy se změnily. Převážně k o hodně lepšímu. A jsem rád, že Sdružení pro město Svitavy bylo mezi těmi, kteří se o tu velikou změnu k lepšímu postarali. Je potřeba jít dál. Je třeba spolupracovat se všemi, kteří sdílejí životní hodnoty, které jsou nám blízké. Z nových stran, podle mě, třeba s Piráty. Mnozí kamarádi ze SPMS po mně možná hodí kamenem, ale víš, Piráti mi jsou sympatičtí tím, že chtějí měnit to, co jim nepřipadá v pořádku, a nejsou, zdá se mi, zatím zatížení stínem klientelismu. Snad, až trošku zestárnou, opustí krásu vidiny elektronizace všeho, co jen možno, tak to bude fajn. Myslím si, že je stále ještě lepší najít si čas na výměnu názorů v hospůdce než ve veřejném prostoru, lépe sejít se osobně, než si psát SMS vzkazy. Služme všichni rozvoji půvabů Svitav, ať jsme zelení, modří nebo oranžoví. Je třeba se v zastupitelstvu vyslechnout. A pak se znova a znova pokoušet o dohodu. Vím, dohoda je někdy velmi těžká, ale vždycky je lepší, než nic nepřinášející žabomyší vojna. Buďme moudří. Je to naše město, všichni tady chceme spokojeně žít a život je tak krátký…
