Poznámka: Rozhovory se všemi kandidáty vedl Radoslav Fikejz a byly vedeny tak, že řada z nich je ryze osobních, někdy vážných, jindy úsměvných.
Žít tak, abych neubližoval lidem okolo sebe
Když jsem si chystal věci pro rozhovor, přemýšlel jsem, jak dlouho se vlastně známe...
No... kolem třiceti let? Odhadem... tak dlouho žiju ve Svitavách :-D
Podle přízvuku jsi naplaveninou z Moravy...
Vážně je to slyšet? No, su z Moravy, konkrétně z Lažánek u Brna a rád su na Moravě, ale i v Čechách. Su takovej Čechoběžník... ale Moravané jsou bodří lidé a muzikální, takže su moravský muzikant toho času v Čechách, paradoxně v Moravském Lačnově, aby se to nepletlo.
To máš do práce, do hudebky trochu z ruky...
Mně to nevadí, na kole je to hned, ale mnohokrát jsem musel i pěšky... to někde hraješ, na svatbě, narozeninách, kamarádům... a se svítáním zjistíš, že není jak a není čím a není kdo. Tak si to musíš ujít po vlastních :-D
Ale budeš tam mít nový chodník...
No, vždyť... mám to až na konec a až bude obchvat, budu mít celou silnici :-D
Ale na konci se žije fajn, je to kousek do lesa a je to ves spojená s městem, takže jak my muzikanti říkáme – za málo peněz, hodně muziky. Nejsem náročný...
Když jsem psal kroniku města, byla tam kapitolka o Svitavské dvanáctce – to se ví, že o tom dechovém orchestru, a z vaší kroniky jsem se dočetl, že příchodem mladého Dvořáka nastala zásadní změna...
Fakt? To jsem legenda, že?
No a to jméno... Dvořák... mě by to stresovalo...
Ale Antonín Dvořák měl absolutní sluch a fenomenální paměť. Já, abych se přiznal, po třiceti letech v hudebce už někdy nepoznám, zní-li to falešně, a s pamětí to taky není... kde jsme to skončili?
Ptal jsem se na Svitavy...
Jistě, vzpomínám si... mám to město rád, není ani malé, ani velké. A v naší branži máme na co navazovat, řekl bych, že dechové soubory zde mají tradici. A zase je fajn, že to není pouze otázka starších, protože v hudebce vidím i ty mladé, kteří stojí na začátku. A fakt je ten, že se cítím jako učitel, který hraje, a ne jako muzikant, který učí. V tom je veliký rozdíl.
Je to možná zdlouhavá práce, ubíjející – v tom školství to je někdy ode zdi ke zdi. Po revoluci jsme netušili, zda lidušky zůstanou, zda budeme mít dost dětí, které si navíc vyberou naše dechové nástroje. Nyní je to opačně a vypadá to, že umělecké obory jsou kusem životního vzdělání a k životu patří. Mám z toho dobrý pocit. Umění dělá člověka celistvého, komplexního.
Takže jsi romantická, éterická umělecká duše?
To, že se věnuji kumštu, neznamená, že su romantik. Sice nesportuji, ale su takový věčný budovatel. Takže opravuji chalupu, pracuji na zahrádce nebo v lese. Fyzická práce je pro mě relax a baví mě padnout večer do postele zbitej jako pes.
Ty ses v roce 2014 stal zastupitelem za Sdružení pro město Svitavy, vidím, že tě to neunavilo...
Někdy to byly horké chvíle, které jsme museli vytrpět, ale v jiných městech to je podobné, ne-li horší. Určitě je to dobrá zkušenost, ale spíše je užitečnější všechno to mimo, co se děje. Co můžeš ovlivnit. Je mi celkem jedno, zda Lačnováci jsou vůči městu v opozici, nebo ne. Má-li někdo nějaký nápad a řekne mi, nemůžeš... nešlo by... nepomůžeš nám, nemám problém s tím přijít za starostou a zeptat se... Něco se povede, něco míň. Mám tu výhodu, že jsem přišel do ošklivých Svitav a že vidím to, jak se za jednu generaci změnily. Já to považuji za malý zázrak. A co se týká politiky – nejsou zde zvraty, krize, odvolávání starosty... zdá se mi, že to město šlape vcelku obstojně.
Jsou místa, kde bys něco změnil?
Nelíbí se mi prostor za pekárnou, pak dál levá strana ulice Tyrše a Fügnera od pošty a pak ulice TGM. Moc ten kout nemám rád, nepůsobí na mě dobře krásné budovy pošty a tiskárny a protější polozřícené domky. Co ti mám na to říct? Podívej se, jak dopadla konírna za mostem v Lačnově, jak vypadá staré silo u nádraží. Na pohlednici bys to asi nedal, co? Neříkám, že se to změní, ale za pokus to stojí.
